Manažeři na houby

Taky už občas nevíte, jakou týmovou aktivitu za rozumné peníze pro váš tým vymyslet? Pokud se u vás zas tak moc lidí nemění, tak je to oříšek, všechno už tu bylo nejméně dvakrát. U nás se to už vyvinulo tak, že vyjedeme na nějaké pěkné místo, vyrazíme na procházku do jeskyní, skal nebo na stezku v korunách stromů, dáme drink v místním stánku a večer si posedíme v hotelové hospodě. Tentokrát to měla pro celý tým být právě ta stezka v korunách stromů, jenže člověk míní a korporace mění... Náš zastupující ředitel přišel s tím, že se v době procházky prostě musí připojit na strategickou schůzku s globálním vedením, které právě zasedá na Zanzibaru... A víte co? Přišlo mi, že se od té doby začal na ten náš týmový výjezd těšit nějak víc. Přibalil si totiž do kufru košík a prohlásil, že si skočí na houby, a pak nás někde najde.

Začala jsem přemýšlet, co nás vlastně na houbaření tak láká a proč i řada lidí, kteří houby nejedí, se rádi houbařského dobrodružství účastní, a jak přijde podzim, nenápadně sondují, jestli se někam na houby nechystám. Letos si mne město nějak drželo, proměnlivé počasí a spousta zajímavých akcí, ale druhého října došlo i na mne. Dolehla na mne únava z řešení problémů v práci i mimo ni a prostě jsem musela vyjet za město do lesa a hledat místo, kde je slyšet jen šumění stromů. A pak to přišlo – odbočila jsem z cesty a začala hledat. Tentokrát jsem si ale řekla, že si na své houbaření posvítím i z hlediska somatického pohybu. Co kromě radostné emoce a nadšení při nálezu houby v těle vlastně prožívám?

Zpomalila jsem a zjišťuji, že pomaleji i dýchám a dech prochází hlouběji do těla. Uvolňuje se můj nervus vagus na přední straně těla, uvědomuji si, že se mi uvolnilo i napětí v ramenou a mám uvolněnější obličejové svaly. Můj pohled přechází z vnímání širšího pole do zaměření na jedno místo. Oproti své běžné chůzi dělám menší kroky a váhu mám více vpředu, zcela mimovolně se uvolnily i mé kotníky a vyrovnávají nerovnosti terénu. Krásně spolupracují s koleny a kyčlemi, aniž bych na to musela myslet. Často se dostávám mimo své obvyklé pohybové vzorce, uhýbám větvím, prolézám mezi stromky, shýbám se a narovnávám, a když si hledám co nejlepší úhel pro fotku, tak si moje tělo nic nezadá s tělem hadí ženy. A mimo to si tříbím strategické uvažování... kdybych byla hřib, kde bych asi tak rostla? A kdybych byla hřib a chtěla se schovat před všemi houbaři, kteří tudy od soboty od rána prošli, kde bych asi byla? A pak ten příval pozitivních emocí, když se jedlá houba vynoří a opravdu je to ona a ne jen list a nebo prašivka. Zvlášť ty maličké, no nevypadají obzvlášť roztomile? Zjišťuju, že se v mém těle při pohledu na hříbka v mechu rozbíhají podobné hřejivé pocity, jako když se dívám na roztomilé dítě a nebo štěně. V tu chvíli se mi na chvíli uvolňují i zatuhlé trapézy. A lesní vzduch k tomu jako bonus...

Takže za sebe plně doporučuji, manažeři na houby a s nimi i všichni podřízení! Jen pozor na extrémní soutěživce, aby to s nimi nešlehlo.

A ptáte se, jestli jsem si somatický pohybový zážitek z hledání prohloubila i zážitkem gastronomickým? Jednoznačně, večer jsem měla báječné fazole na mexickém květinovém kari. Houbaří totiž i moje máma s tátou a hub už jsem letos trochu přejedená... takže moje úlovky v lese pod Cukrákem na vás stále ještě čekají.

Napsala: Blanka Lisá